To nech na potom!

14. června 2017 v 7:30 | Paralela |  fronta se zrušila
Naše generace se zaplevelila lidma, který si dobrovolně zničily nohy těma speciálně špatnýma botama, který odtáhnou palec u nohy divným směrem. Flip-flops jako zkáza pěkných nohou! A to říkám jen proto, že každý článek potřebuje kapku negativní, mrskačský emoce, kterou tady tolikrát zanechávám. #držmesesvýchzpůsobů






"Přijdu si už stará na to, abych se pořád jen poučovala vlastních z chyb."

Když chuť může být hořko-sladká, můžu já být smutno-šťastná? Jsem takový sladko-kyselý dítě. Nikdy neví, jestli je spíš sladký, nebo kyselý, ale nejlepší je to stejně dohromady. Takovej je i život a ono je to nakonec příemný, jen se tomu nesmíme tolik bránit.

Psaní o Paralelním životě lehce pokulhává. Zpravidla hlavně tím, že je málo paralelní. Když jsem se vyrovnala s tím, kdo všechno si může o strastech přečíst, vyrovnávám se s odkrývání příloš mnoho soukromí příliš mnoha lidí. V několika málo dnech se zase přemístím, pryč z Modrého pokoje, pryč z naděje vylepšit si maskulus gluteus chozením do páteho patra. Ani jsem si tu stěnu neužila a brzo bud vymýšlet novou. Jsem si jistá, že tentokrát (co budou síly stačit) sáhnu po minimalismu. Ne, že by mi Modrý pokoj nepřinesl radost, ale podléhám náladám a ty jsou teď jiné. Navíc dvě odrážky:
- velké prostory si zaslouží více jednoduchosti (a hodně bílé)
- nové prostory nejsou Paralelní
- otrávila mě zlatá barva?




Před časem se mě May ve zprávě ptal, jestli svět ještě krásnej. (Jo, ten May, co se na vás vykašlal a nepíše.) A já jsem si popravdě ještě nenašla čas odpovědět, možná jsem to spíš nechtěla a nechci zakřiknout. Ono to tak totiž není. Svět není "ještě krásnej", ale tak nějak teprve začal být krásnej. (To slovo se moc opakuje, já vím, je to schválně.) Všechno je krásný, i když mně se jen stýská nad tím učením, ale jinak se dějou samý pěkný věci, mezi všema povinnostma.
Třeba to, že už máme kam utéct, i když my dva řed nikým neutíkáme.

Třeba to, že já to mám od Modrého pokoje strašlivě blízko a Justin zas strašně daleko a přesto to není největší překážka. (#Justin protože #May)

Třeba to, že pomyslný seznam plánů je plný nesmyslně důležitých radostí a nikdy nekončí.

Třeba to, že nemusíme řešit oranžový koberec, kytky a obrazy, když máme sebe, matrace a gramofon.

Třeba to, že témata jako: pes, svačina a velkej zadek jsou prakticky nevyčerpatelný.

Třeba to, že všechny tyhle důležitý seznamy, gramofony a zadky, spolu se všema cetkama, co máme, teď přestěhujeme do těch nových devadesáti metrů čtverečních pražský svobody a budeme se navzájem trápit maličkostma a každý ráno ve spěchu hledat dvě stejný ponožky (než si uvědomíme, že stejný ponožky nejsou tak důležitý a radši se ještě zdržíme spolu).

A třeba to, že v tom pokoji....



... v tom pokoji se budeme bát, že tímhle jediným rozumovým krokem, pro který jsme se rozhodli: spíš já-spontálně a Ty-pod tlakem, ztratíme něco z toho, co jsme získali. A tím nemyslím nový pokoj, práci nebo +1 v kolonce věk. Tím myslím to něco, co máme uvnitř sebe společný. Budeme se bát, že vypálíme ten svůj pokoj-íček, který jsme teď nějaký čas zaplňovali jen očima, láskou, radostma a vínem (hodně).
Budeme se tam bát, že jsme se tak nějak ztratili. Ale to jsme jen zapomněli.


Já ani Ty - my - nesmíme zapomínat na to, že spousta radosti byla krásná, ale i těžká. Kolik slz jsme museli utopit v rukávech, kapesníčkách a krajích na peřině. A že to pak vždycky bylo dobrý? No jasně, bylo. Bylo a je, protože se stalo něco zvláštního, o čem jsme si vždycky spíš jen četli, spíš teda s nechutí, že je to lhaní lidem, aby se cítili ve svých patetických životech ještě víc mizerně. To něco je důvera v někoho jinýho. Krom lásky a podobnejch - mnohdy lidem prchlivejch citů - je tohle velká věc, se kterou se pořád tak nějak srovnávám. Je to tíha i lehkost zároveň a já se jí nechci nikdy pouštět.
Strach je přirozená věc. Spousta věcí se mění a mnohdy je to pro Tebe těžší než pro mě (protože umím dobře hrát svojí roli wonderwoman, co se nebojí). A já se pak bojím po nocích a probouzím se s úsměvem, protože se těším a odpolene už se zas nemůžu dočkat a v noci se zas bojím a to je kolotoč, který lehkomyslně přeruším stěhováním pokoje vlastníma rukama o dvěstě metrů dál a ještě budu dělat, že je to pro mě úplná pohodička. Taková já jsem! Ulhaná.
Můžeme mít donekonečna strach, že ztratíme ty lidi, co jsme v sobě vzájemně našli, že tak nějak zapomeneme sami na sebe. A kdybychom se přecejen ztratili, můžeme se vzít za ruku a utéct. Kam to jen půjde. Nejhorší pocit je ztratit kousek sebe a nevědět, kde ho znovu najít (přitom je to v lese - vždyť je to tak snadný!).


Přes to všechno věřím, že z pekla už se nikomu utíkat nechce. V pekle je teplo a výborný guláše.
A co bude potom?

To nech na potom! Schovej mě na chvíli u sebe.....


/Josef Topol/
&Paralela, co na Vás nezapomněla.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Platan Platan | E-mail | Web | 14. června 2017 v 15:04 | Reagovat

Keby len guláše... majú aj výborné pece na pizzu ;-) Mimochodom nejak Ti zčernel text v tomto článku :-P

2 JB JB | 14. června 2017 v 18:34 | Reagovat

To je určitě schválně černý na tmavým, aby to bylo hůř čitelný!

3 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | 14. června 2017 v 23:30 | Reagovat

[1]:[2]: hejtři! nevidíte, jak ten text samovolně a dekadentně mizí? Moje pocity s duší :D

4 May May | 15. června 2017 v 7:07 | Reagovat

Eeeeeeeeeeej, May jde udělat 5 minutový cameo pod Paralelin článek, protože právě žral a práce začíná až v 9. :-D
Já se přece na nikoho nevykašlal.. já jsem.. si vzal neplacené volno, tak. Ale pracuju na návratu! Jenže to se těžko dělá, když je prd času!
A svět je krásnej, je. Alespoň dokaď je v něm jídlo, západy slunce, lesy, a hezký prsa.
(tenhle článek zní dobře. dávám 5* :-D )

5 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | 15. června 2017 v 12:34 | Reagovat

[4]: May patří podzimu!/ takže hádám, že si ještě počkáme :)

6 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 16. června 2017 v 16:18 | Reagovat

[4]: Chybíš nám.

Já nevim, kterej svět je ten krásnej.

7 Keeble Keeble | E-mail | Web | 17. června 2017 v 16:23 | Reagovat

V lese je všechno..:)

[3]: To je dokonalý! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama