Únor 2018

I found something worth waking up for.

15. února 2018 v 20:17 | Paralela |  fronta se zrušila

Mívám takový dny i teď. Spousta lidí ví, co znamená "i teď". My frustrovaný si to tak říkáme. I teď když je mi líp, i teď když chci, i teď když můžu, i teď když to jde…a tak. Je to různý, snaha úměrná, výsledek stejný. Takže i teď se občas probouzím do dne, kdy to nejde. Není to hned, je to plíživý a moje vstávání trvá asi hodinu. A mně se chce psát o jogurtech.


Dneska mi nejde práce. Ne, že bych nic neudělala, jen nemám pocit okolo věty "jo, dobrý". Zdá se mi to celý nedobrý a ten dům prostě není hezkej. Chudáci lidi, padli na mojí zrovna teď neúrodnou půdu. Možná i proto chce všechno čas. Navíc mám úplně zmrzlý nohy, vlasy mi od souseda smrdí kouřem a vůbec nevím, jestli se mi podaří ty jogurty.


Jedno dopoledne sedím na gauči v práci, který stojí odhadem
skoro přesně,
myslím,
zhuba,
nevím jistě
asi tak 300tis.
A jiný dopoledne zas sedím na našem perfektním stoletým gauči, kterej je mnohem lepší a pohodlnější a taky ošklivě hnědej, semišovej a pořád tak trochu cítit čističem na koberce, když jsme se snažili vyčistit tu smrdutou skvrnu. Je to 5 měsíců. Myslím, že si to ani jeden z nás neuvědomuje. A zbytek světa taky ne. Čas totiž běží a je to neúprosný. Zvlášť, když je většina roku zima. A studí vás nohy. No dobře, tak teda mě studí nohy. Ale u plynovýho topení se mi hřejou jogurty.


Mám v hlavě tisíc slov. A nějak je nemůžu ventilovat. Přestala jsem psát a spousta slov se mi tam zavírá do malých klecí a dusí se. Nezamykám je, občas je vyndavám a říkám je nahlas a je to moc příjemný, když mě někdo poslouchá, i když si to pak moc nepamatuje, ale to nevadím, protože to není jen tak někdo. Strašně mi chybí tyhle dlouhý souvětí. V normálním životě je nebezpečný je používat. Ale paralelní svět je nějak spolyká. On všechno spolyká. Zapomněla jsem mu poděkovat. Asi si zaslouží jeden domácí jogurt.


Chybí mi lidi, co mi skrz svoje články promlouvali do duše. Uvědomuju si to, když čtu Valerii, když vidím, jak se něco může opakovat u jinýho člověka a tím něco myslím náladu nebo pocit nebo životní situace. Na tom totiž nesejde, protože se to stejně všechno nakonec promíchá. A my nevíme, ve který z těch fází zrovna jsme. Jestli tohle utrpení je zrovna teď poučný a pro dobro věci, nebo jestli už je to jen čistý utrpení bez cíle. Věříme vůbec, že jsou nějaký cíle? Asi jo, ale pořád je hledáme a zvládáme jen krátkodobý. Třeba co bude k obědu. Nebo za předpokladu, že mě neexistující pes přikrývá tlustou černou dekou, se prostě sebrat a vyrobit domácí jogurty.


Třeba už to nepřijde. A mě se nebude chtít psát o svatbách, o lidech, o sousedech, o houmrovi nebo o zácloně. Ale teď to tak je, všichni se mějte o něco líp a já napsala jsem o jogurtech.