Lehoučké křehké dobro.

4. května 2018 v 2:24 | Paralala |  fronta se zrušila
V pravym rohu 1:57. Rozhodla jsem se ještě nejít spát, i když se mi písmenka pletou víc, než celý den a pravý prst jakoby umírá na myši. Vytáhla jsem z lednice jednu plechovku levnýho ředěnýho piva a teď přemýšlím o tom, kdy jsem si zvykla používat výrazy jako pravý prst a myslet tím ukazováček na pravý ruce. Pak je levý prst, a to je prostředník, taky na pravý ruce. Jsou prostě určitý zákonitosti. Prostředník mezi mnou a životem na černý obrazovce Autocadu. Nechápu, jak si ji někdo může měnit na bílou.




Playlisty se v noci dost vyčerpávají. Mám pocit, že už jsem slyšela, nebo alespoň hystericky vypnula, uplně celej YouTube. Uvolňuju svoje čakry používáním nespisovných slov v psaným textu, tak nějak náhodně mezi těma správnýma… Přecházím na čistě lyrický alba, bez jedinýho slova a piva jsem se ještě nenapila. Všechny názvy jsou si podobný, jsou melancholický, ale hlavně dekadentní a je to výborný na páchání týhle každonoční sebevraždy.

The world doesn't belong to us, it belongs to someone yet to come; Not All Who Wonder Are Lost; Hardcore Will Never Die, But You Will; The Bones of a Dying World. Nepřekonatelný slova, skoro jako by na to byla Vysoká Škola Sebevraždy. Nechci hledat vysvětlení, proč to poslouchám a proč bych neměla. Unavují mě slova. Tenhle rýsovací monolog jsem začínala před týdnem hlavně slovem, nějakým průměrným českým rapem (protože každej českej je průměrnej až podprůměrnej?), pokračovala nostalgií punkrockový holčičky a teď, skrze tyhle tichý výkřiky, pokouším se najít novou rovnováhu.


Končím se spaním, chci dokončit ještě garáže. A mám strach, velikej strach, že ten diplom nikdy nemůžu stihnout. Přemáhá mě až nesnesitelná panika, se kterou se snažím bojovat agresivně. Ale nevím. Potřebovala jsem si ověřit jedno řešení a otevřela si oponentní posudek nějaký starý diplomky. A udělalo se mi z té situace, že bych to mohla být já, tak strašně moc zle, že jsem si na chvíli lehla na podlahu a pak napsala mamince. Jsem trochu hodně zoufalá.



Život se školou je důkaz toho, že se člověk může psychicky hroutit, i když se mu okolnosti života tak nějak zlepší na nesnesitelně příjemnou míru. Jsem někdy tak spokojená, že se za to až stydím. A tak o tom samozřejmě nepíšu. Nehledám už nic zásadního, žádný velký zvraty a snahy o výkop, o situaci, která mě překvapí. Nic z toho, čím jsem se snažila několik let zachránit. Cítím se zachráněná, je to zvláštní pocit, který pořád analyzuju, kdykoliv se objeví. A myslím na to, jak snadno to všechno nemuselo být. Těším se už z podstaty, a přeju si jen to, aby mi můj muž znenadání řekl, že mě má rád. Jsou to jednoduchosti, ve kterých můžu najít úplně všechno.



Je 2:15. A samozřejmě, zcela pochopitelně, že mě to slovo "můj" stále znepokojuje. Je to hořký.


Bohudík.



Je noc
spíš vedle mě a dýcháš
Poslouchám a
představuji si další den
Nad tvým srdcem se
vznáší
lehoučké křehké dobro
někdy světélkuje
a
to mi stačí.


Mír&lásku,
ještě to znáte?
Paralela ♥
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Platan Platan | E-mail | Web | 6. května 2018 v 16:34 | Reagovat

Škola je vysokodeštruktívna sila. Som rád, že mňa čakajú už len štátnice... Tebe samozrejme prajem veľa veľa šťastia a síl :-)

2 Hrobárka Hrobárka | Web | 10. května 2018 v 1:10 | Reagovat

Drž sa!

3 Val O. Val O. | Web | 12. května 2018 v 20:15 | Reagovat

Měla jsem trochu strach, když jsem začala číst. Ty poslední řádky ve mně ale rozprostřely příjemnej klid, jsem tak hrozně ráda, že se cítíš zachráněná. a taky to ráda budu 'riskovat', ačkoli mně se to zatím pokaždý (2/2) vyplatilo! moc ráda bych, princezno <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama